Karel Nepraš

Narodil se 2.dubna 1932 v Praze, kde trvale žil a působil a kde také 5. dubna 2002 zemřel.

1948-1951 - Absolvoval pražskou Keramickou školu, kde navázal trvalé přátelství se svým spolužákem, pozdějším malířem Bedřichem Dlouhým.

1952-1957 - Studoval na pražské AVU, v sochařském škole prof. J. Laudy, kde se sblížil s kolegou Janem Koblasou a vedle B. Dlouhého, který studoval u prof. K. Součka, se spřá­telil rovněž s Jaroslavem Vožniakem z ateliéru prof. V. Silovského (od r. 1954). Tak vznik­lo jádro jakési dadaisticko-surrealistické skupiny, patrně vůbec prvního nonkonformního uměleckého seskupení, jež reagovalo na absurdní domácí společenskou realitu. Vyvíjelo činnost nejenom ve výtvarné, ale i v divadelní, literární a hudební sféře. Její první vystoupe­ní (1. malmuzherciáda) proběhlo již 19. 12. 1954. Později (1957) bylo sdružení pojmenová­no Šmidrové (nazváno podle komické figury policajta z dětského loutkového filmu). Důleži­tou postavou skupiny vedle výtvarníků byl zejména hudební skladatel Rudolf Komorous. Se šmidry byli posléze spojováni např. i Aleš Veselý či Čestmír Janošek a počátkem 60. let se stal členem hnutí rovněž teoretik umění Jan Kříž.

2. pol.50. let - Karel Nepraš již za doby studia na AVU nastupuje na českou uměleckou scénu jako kreslíř. Zvláštní charakter jeho kresleného humoru byl v mnohém výrazem teh­dejšího dobového existenciálního cítění a současně již i projevem autorova osobitého, až sarkastického vidění lidského tématu -např. kresba Malá surovost (1959). Svou poetikou „divnosti" již tyto práce do značné míry současně spadají do sféry tzv. české výtvarné grotes­ky. Právě K. Nepraš patřil posléze k jejím podstatným představitelům. V letech 1958-1959 vytvořil ve stejném duchu rovněž ilustrace ke stěžejním literárním dilům F. Kafky. V tomto období vznikly i první jeho plastiky. které poukazuji také na autorův vztah k Giacomettimu (postavy jako Stojící I. II., oba 1959).

1960 - Uskutečňuje se první samostatná veřejná výstava umělcových prací (v Divadle ROKOKO v Praze). Karel Nepraš se v ateliéru Jana Koblasy vůbec poprvé setkává se svým životním přítelem Janem Steklíkem. V následném roce (1961) proběhla první jejich společ­ná výstava (výstavní síň Za pasáží v Pardubicích).

1962 - Vznikla první Neprašova výtvarná realizace v architektuře, zábradlí kněžiště koste­la sv. Petra a Pavla v Jedovnici u Blanska. Spolu s ním se na umělecké výzdobě interiéru kostela podíleli Mikuláš Medek a Jan Koblasa.

1963 - Pravděpodobně v tomto roce zakládají Karel Nepraš a Jan Steklík proslulou Křížov­nickou školu čistého humoru bez vtipu a stávají se jejími řediteli. Jednalo se o relativně širo­ké tvůrčí seskupení značného dosahu. Jeho jádro tvořily významné umělecké osobnosti jako Neprašova žena, grafička a sochařka Naďa Plíšková, malíři Rudolf Němec, Otakar Slavík, Zbyšek Sion či Olaf Hanel. Dále např. Eugen Brikcius, Petr Hampl, básník Andrej Stankovič, překladatel Paul Wilson, anebo výtvarní kritici Ivan a Věra Jirousovi. Křižovnickou školu, s níž úzce komunikovaly i další osobnosti, např. z oblasti mladé literatury 60. let (I. Wernisch, P. Kabeš atd.) navzájem nespojovala nějaká jednotná umělecká idea, ale spíše potřeba tvůr­čiho dialogu. Ten byl veden, což je pro křizovníky charakteristické, především v inspirativním prostředí českých hospod. Křižovnická škola přežila i normalizační éru a v určité zúžené podobě s jedním ředitelem, ale s některými významnými novými příznivci, jako jsou zahra­niční umělci Annegret Heinl a Ben Patterson, existuje dodnes.

1. pol. 60. let - Autorova sochařská tvorba se odvíjela na bázi informelu. Vznikly jeho bron­zové a ocelovo-měděné reliéfy, ale i povýtce existenciálně cítěné plastiky, např. na téma Kafkova Zámku (1963) nebo Portrét Řehoře Samsy (1964). Pokračuje rovněž v kreslířské a ilustrační činnosti. Vytváří cykly kreseb jako Labyrint světa (1956-1961). Pohřební písně (1962) či Operace (1962-1963). Vytváří ilustrace k Berenice A. E. Poa. Své kresby a ilustra­ce začíná publikovat v brněnském časopise Host do domu. Od 60. do 80. let vzniká také katalog Cyklus lidských neštěstí.

1964-1965 - Nepraš vytváří své první červené Hlavy a Dialogy. Spolu s obludnými mon­strozními figurami Moroy z roku 1965 (Moroa je fantomatická postava šmidrovského romá­nu sepsaného již v roce 1958), koncipovanými z trubek, drátů, textilu, punčoch atd. před­stavují důležitý odrazový bod z pohledu celého dalšího autorova, hlavně sochařského díla, které se i v následných letech dále výrazově vyhraňovalo a rozvíjelo s objevováním či tvůr­čím zhodnocováním nových materiálů, technik a technologií.

1969-1971 - Umělec se zúčastnil Mezinárodního sympozia prostorových forem v Ostravě (1969), kde pro sebe objevil nový sochařský materiál litinu. 

Výsledkem sympozia byla jed­na z jeho vůbec nejvýznamnějších sochařských kompozic, Rodina připravená k odjezdu, která využívala i určité jednoduché pohybové mechanismy. Socha, která mimo jiné působi­vě vyjadřovala absurditu doby nastupující komunistické normalizace, byla odvezena z par­ku z centra Ostravy a z úředního příkazu na počátku 80. let zničena. Ve spolupráci s archi­tektem P. Kupkou vytvořil hliníkový reliéf do podchodu v Praze na Můstku, (1969-1971), který je od rekonstrukce místa na poč. 90. let nezvěstný. Po řadě výstav doma i v zahraničí proběhla výstava autorovy tvorby ve Špálově galerii v Praze, která se stala na dlouhou dobu jeho poslední veřejnou prezentací. Ještě 1971 ovšem na Mezinárodním sympoziu kerami­ky v Hradci Králové vytvořil dvě porcelánové keramiky. K tomuto materiálu se pak novým způsobem vrátil v 90. letech,

70. a 80. léta - Autorova tvorba díky normalizaci ztratila na intenzitě. Místo volné tvorby u něho zaujalo restaurování, jímž se živil. Přesto však vznikla celá řada jeho pozoruhodných děl. Zejména cyklus Portréty. Jedná se o asambláže, o kompozice koncipované z různých technických prvků a předmětů (gumové hadice, nádoby...), které představují konkrétní oso­by. Tento trend k „portrétu" vrcholí v serii Hlav-fontán z 80. let, které jsou tvořeny z kame­ninových odpadních rour, litiny a instalatérského materiálu.

1987 - Díky intervenci malíře Jiřího Sopka je Neprašovi umožněna účast na Veletrhu umění v Basileji. Autor se vrací k intenzivní umělecké činnosti. Následně např. vytváří první verze Sněhurky a sedmi trpaslíků (1988). Na sklonku 80. let pak ilustruje knihu L. Klímy Utrpení knížete Sternenhocha (ed. Paseka, 1990) a poté vzniká celá řada ilustrací např. pro Nakla­datelství Franze Kafky. Na přelomil 80.a 90. let také vytváří balustrády schodištního prosto­ru Lichtenštejnského paláce, včetně figurálních patníku před jeho fasádou.

1990 - Je povolán k pedagogické činnosti na AVU v Praze( 1990), kde v letech 1991-2002 působí jako profesor. V roce 1990 vzniká i jedna z jeho charakteristických monumentál­ních kompozic Zeď nářků.

90. léta - V sochařské tvorbě K. Nepraš plně využívá svých tradičnich materiálů, zejména kameninových rour, trubek, kohoutků a vrací se také k porcelánu.

1993-1994 - Začíná spolupráce umělce se zlínskou galerií, jejíž první devizou se stala roz­měrná kompozice Dialog VIII. (Hromosvod), kterou vytvořil v rámci sympozia Prostor Zlín 94 -původně v parku M. Horákové v centru města a nyní v prostoru před Alternativou-kul­turním institutem Zlin. V 1. pol. 90. let se K. Nepraš zúčastnil keramického sympozia v Lou­nech, kde navázal důležitý kontakt s keramikem Ivanem Jelínkem. Od té doby se datují čet­né jeho kompozice z elektoporcelánu. Např. řada reliéfu (Temelín, Vysychající krajina), ale i série bust nebo cyklus záchodů.

1999-2002 - Účast na sympóziu v Greizu, kde vznikají autorovy monumentální litinové figury. Poté další rozměrné figurativní kompozice závěrečného tvůrčího období, s využi­tím litiny a instalatérských trubek Kráčející Sedlci, Stojíci (Egypt-Giacometti-Nepraš) či Sou­tok Labe s Vltavou.

- Na konci 90. let vyhrál výtvarnou soutěž na realizaci pomníku Jaroslava Haška v Praze na Žižkově. Tento Haškův jezdecký pomník byl však dokončen až po umělcově smrti, jeho dce­rou Karolínou Neprašovou v roce 2005.

Karel Nepraš zemřel 5. dubna 2002 v Praze.