Karel Nepraš

Z vašich soch ze sedmdesátých a osmdesátých let jsem měl silný dojem, že přesně odrážely svoji dobu. Mohl jste říkat cokoliv, ale stejně se vám nedostalo smysluplné odezvy.

Skutečně takhle jsem myslel třeba Velký dialog. Společensky kriticky -- dalo by se snad říct.

Chtěl jste být sochařem odjakživa?

Víte, k sochařině se dostanete většinou jenom tehdy, když jste dítětem sochaře, nebo máte takto zaměřeného strýčka -- či alespoň souseda. Nikoho takového jsem však ve svém okolí neměl, kupříkladu můj otec byl bankovní úředník. Já jsem se tudíž dostal nejdřív k tužce, jako každé normální dítě. Myslel jsem, že budu malířem, ale brzy jsem zjistil, že k barvě nemám žádný vztah, že to s ní neumím. Pochopil jsem, že ze mě malíř nikdy nebude. Zůstala mi kresba, je v ní totiž zakletý i trojrozměrný tvar. Co necítím v barvě, cítím zase v prostoru. Přesto jsem namaloval dva obrazy, jeden z nich byl dokonce vystaven v městské knihovně na přehlídce Ohniska znovuzrození.

Tohle málokdo přizná. Pro výtvarného umělce to musí být dost velký handicap -- necítit barvu ...

Takhle: já se umím na barvu dívat, jen nejsem schopen dát ji dohromady. Patrně bych se mohl dostat do Guinessovy knihy rekordů, protože já když něco vybarvím, naskládám barvy přes sebe takovým zvláštním způsobem, že mi tam nakonec nezůstane vůbec nic.

Mimochodem -- nemáte poruchu barvocitu?

Tak špatně na tom zase nejsem. Ale je pravda, že jednou se mi to nějak nepovedlo úplně rozlišit. Na návštěvě mi jedna malá holčička ukazovala klobouk a já jsem jí ho pochválil, jak je krásně modrý, a ona mi vysvětlila, že je fialový. No, asi jsem se přeřekl. Pak si ze mě dělali srandu. Sochař -- a nepozná fialovou.

Slyšel jsem, že jste měl kdysi dělat loutkový film Maska červené smrti na motivy povídky Edgara Allana Poea.

To bylo tak: kamarád Ruda Komorous, autor hudby, to chtěl pojmout jako balet. Scénář připravoval kolega Jan Koblasa a já jsem měl dělat loutky. Pojednal jsem je s mnoha dráty, na něž jsem natahoval úpony s látkami. Chtěl jsem, aby byly statické, a jejich pohybu se mělo docílit světelnými efekty. Jenže z toho sešlo, s Koblasou jsme se rozešli a bylo to možná dobře. Zůstaly mi aspoň tři hlavičky, které jsem udělal k těm loutkám, a ty mi ležely na stole dlouho, hodně dlouho. Až mě jednoho dne napadlo, abych je dal na podstavec. Uvědomil jsem si, že to jsou sošky. Tak jsem začal dělat hlavy o něco větší figury a tu červenou od Masky červené smrti jsem si ponechal. Vyzkoušel jsem všechny barvy, včetně bílé, ale červená jednoznačně zvítězila. Z hlediska barevnosti i z toho, co dokáže s tvarem.

Nenesla v sobě červená -- barva vlastní socialismu -- nějakou dobovou symboliku?

Ta barva je agresívní, zesilovala jenom účinek. Nic jiného jsem s ní nezamýšlel. Přesto jsem to měl od sedmdesátých let dost nahnuté. Vždycky mě z každé výstavy vyřadili. Byla bída ... neudělal jsem třeba roky žádnou sochu.

Na jak dlouho jste se sochařsky odmlčel?

Poslední věc ve čtyřiasedmdesátém a pak jsem navázal až někdy v osmaosmdesátém. Nedostával jsem zakázky, nemohl jsem nic dělat. Někteří lidé měli dovolené vše a ta druhá skupina -- nic.

Kromě restaurování, ovšem.

K tomu jsem se taky nedostal hned, nějakou dobu trvalo, než mi ho povolili. Restaurování bylo dobré, dalo se tím uživit, ale vyčerpávalo mě natolik, že už mi nezbyla energie na nic jiného. Přežíval jsem.

Co vás udrželo v naději, že se to obrátí?

Já už to v zásadě vzdal. Pomohl mi ale malíř Jirka Sopko. Jak se to začalo v osmdesátých letech trochu uvolňovat, dostal od Artcentra pozvánku na veletrh v Basileji -- a on jim oznámil, že by chtěl, abych tam vystavoval s ním. Kupodivu kývli. Já ale neměl nic hotového. Tak mi Jirka řekl, abych prostě něco udělal. Uvědomil jsem si, že musím. V té době jsem ale měl hodně práce s restaurováním.Vypadalo to tak: denně jsem vstával v půl páté a dělal dvě hodiny doma, pak jsem v sedm odjel na fasádu a v deset na druhou fasádu, pak na třetí, na Novou radnici, na Mařatkovy sochy. Když jsem s nimi skončil, dal jsem si U Svitáků jedno pivo a pokračoval takříkajíc na svém až do noci. Tři neděle.

To musel být ostrý zlom!

Konečně se to prolomilo. Měl jsem štěstí, protože když dlouho neděláte, musíte se znova najít. Já nejsem typ člověka, který dělá a inspiruje se tím, co vidí kolem, u mě to musí jít zevnitř, abych tomu věřil. Tak jsem sáhnul do sebe. Vrátil jsem se až k červenejm sochám, ale dostal jsem do nich potrubí. Kromě toho, že mě Jirka Sopko vytáhl do Basileje, mi pak pomohl další kamarád, fotograf Karel Meister: měl mít výstavu v Mladé frontě a potřeboval k sobě ještě někoho, takže vzal mě a ještě Honzu Steklíka. Nemusel mě přemlouvat. Sice to trvalo, ale v osmaosmdesátém jsme dostali termín. Měl jsem hotové čtyři sochy z Basileje a rozdělanou Sněhurku a sedm trpaslíků -- těch bylo ale jenom pět. Lidi si mysleli, že se mi jich tam víc nevešlo, jenže já jich víc neměl. Na výstavu do Vojanových sadů jsem je pak dodělal. Ono to vypadalo, že jsem celou dobu před tím vlastně žil v pohodě a že to nějak přišlo samo. Kdepak ...

Pro české sochařství bylo na konci šedesátých let klíčové sympózium v Ostravě, kterého jste se zúčastnil pověstnou kompozicí Rodina připravená k odjezdu ... Jaký je její osud? Sochař Aleš Veselý kupříkladu svůj Kadiš zachránil.

Aleš ji nechal odvézt na výstavu do Liberce, odtamtud si ji potom stáhnul do Středokluk, kde má ateliér. Já jsem si vykorespondoval, že si ji z Ostravy odvezu, což jim vyhovovalo, protože byli rádi, že se jí z parku, kde byla umístěna, konečně zbaví. Ale já neměl nějak sílu ani prostředky dotáhnout akci do konce. Byla to chyba. Ostravský tajemník strany měl totiž chalupu v horách, v obci Véska, kde mělo být koupaliště, jenže se nikdy nepostavilo, protože tam byly nějaké neřešitelné problémy s vodou. Sochy vyklopili z valníku do opuštěného kouta. Rozbily se. Po revoluci mi volali, jestli bych nedal Rodinu na Václavák, tak jsem se do té vesnice rozjel, ale sochy byly pryč. Ani stopa po nich. Zůstaly mi jenom fotky, které jsem poztrácel.

Jaký máte vztah ke svým sochám?

Já to mám se vztahy složité. Jsou věci, jež nedám z ruky, ale pak se zase něčeho zbavím úplně bez mrknutí oka. Neváže se to na to, o co jde, ale jedná se jenom o jakési chvilkové hnutí mysli. Přiznám však, že fakt, že Rodina připravená k odjezdu už není, mě mrzí. Chtěl jsem ji rekonstruovat, Knížák totiž uvažoval, že by dal sochy před Veletržák. Nechal jsem si rozkreslené návrhy, podle nichž se dělaly modely, ale vůbec je nemůžu najít -- je to záhada, protože jsem to určitě nevyhodil ...

Vaše sochy se často skládají z mobilních částí, některé se dokonce hýbou. Co vás vede k takovému pojetí, jež na české scéně není obvyklé?

Do litinových soch, které jsou strohé, jsem potřeboval dostat ještě něco navíc -- proto ten pohyb, proto ty převody a soukolí. První pohyblivou sochou byl Červený dialog. K ozubeným kolům jsem přišel na sympóziu v Ostravě, tam jsem si mohl vyzkoušet, co jsem si usmyslel. Pak jsem dal do soch roury, protože jsem chtěl navodit pocit nějakého dění prostřednictvím vody tekoucí odněkud někam. Pak jsem samozřejmě chtěl, abych člověka, jenž se na sochu dívá, vtáhl do hry, aby vzal za kliku a točil s ní.

Dnes se tomu říká interaktivní umění.

Jenže když se taková věc dá do galerie, tak je zakázáno na ni sahat.

A co vy na to?

Je to složité. Myslím, že by se na ni v zásadě sahat mělo. Jenže jsem s úděsem sledoval, co se kdysi dělo se sochou nazvanou Račte točit, kterou má teď Meda Mládková: lidi ji mrzačili. Nezkoušeli, co se s ní dá dělat, ale co vydrží. Každá taková socha by měla mít svého hlídače, což však není možné, a tak se to raději zakáže. Vím, všechny věci jsou odsouzené ke zkáze, sochy zanikají, kamenné a dřevěné se rozpadají, kovové vydrží víc ... všechno směřuje ke zmaru, ale nemělo by se to zbytečně urychlovat.

Někdy si teoretici lámou hlavu, jestli děláte sochy, nebo objekty. Jak vidíte svoje práce vy?

Upřímně: kolikrát sám nejsem schopen poznat, co je objekt a co je socha. Některé moje věci, kde výrazná stavba opouští sochařské zpracování, by se daly nazvat asi objekty, ale já si myslím, že jsem sochař, protože dělám sochy. A hotovo. Občas se ale díky tomuto mému názoru stane, že nejsem zařazen na výstavu objektů, i když bych tam některými věcmi zastoupen být mohl.

Vaše žena, básnířka a grafička Naděžda Plíšková, dělávala také objekty. Proslavila se třeba půllitry.

Ty byly jenom dva -- jako můj náhrobek. Taky si nechala vyrobit obrovskou lžíci. K práci měla převážně autentický vztah, takže třeba udělala několik pomníků, když byla těžce nemocná. Měla v sobě obrovskou sebeironii. Jsou to krásné věci -- ty její pomníky.

Ovlivňovali jste se nějak navzájem?

Mám podezření, že jsme si každý dělali svoje. Jakmile jsme měli pracovat spolu, nemohli jsme se nikdy dohodnout a končívalo to katastrofou -- pokud jsem neustoupil. Když si dělá člověk svoje a ví, co chce, má potom problém s přijímáním názorů druhých. Já to docela chápu. Rozumím tomu proto, že já sám jsem člověk mírumilovný, neprůbojný, s nímž si každý může podle libosti orat. Nemám potřebu vládnout.

Použijete ten půllitr jako svůj náhrobek?

Líbí se mi, ale bojím se, že to není možné, protože by ho ukradli. Je moc pěkný.

Když jsme u těch pomníků: jak je daleko váš pomník Jaroslava Haška, který má stát na žižkovském Prokopově náměstí?

Místo je vybrané, návrh je hotový, jenom je třeba sehnat peníze, s těmi je jako vždycky svízel.

Proč jste Haška posadil na koně? Zvířata přece nejsou právě vaše doména a pokud vím, tak ani Hašek si v koních nijak zvlášť neliboval.

To není úplně pravda, v šedesátých letech jsem zvířata dělával, třeba krávu nebo psy. Ale jak jsem o pomníku přemýšlel a přemýšlel a tlačil mě termín, udělal jsem takovou sedící figuru, která s Haškem ale neměla co dělat. Nebyl jsem s ní spokojený. Přinesl jsem to pánům ze Společnosti pro pomník ukázat a přitom mě napadlo, že bych udělal Haška na koni. Jen tak to ze mě vytrysklo a jim se moje myšlenka zalíbila. Já to vysvětluju tak, že nejdůležitější pomníky bývaly jezdecké, ty byly v hierarchii pomníků na špičce. Navíc kousek je jezdecký Žižka. Stojící figura by byla nudná. Chci, aby to bylo netradiční, ale zároveň to nesmí postrádat vážnost. Pomník je vždycky vážná věc. A Hašek je jeden z nejvýznačnějších spisovatelů, ať se to někomu líbí, nebo ne. Pro mě je Švejk tragický román odehrávající se na hromadách mrtvol. Udělat koně jako Myslbek -- to bych svedl, protože vždycky je snadnější něco opakovat než vymyslet svoje řešení. Pomohou mi zase roury, novodurové válce.

Máte nějaký oblíbený pomník?

České sochařství bylo na výborné úrovni, třeba Svatý Václav je výjimečná socha přesně sedící na svém místě. Stala se středem dění v našem národě. Taky Jungmann od Šimka je vynikající a na rozdíl od mnohých se mi líbí Šalounův Hus na Staroměstském náměstí.

Ten se ale vůbec nelíbil Myslbekovi.

To je pravda, vyjádřil se o něm, že je to prst trčící z hoven, ale já na Myslbekovi oceňuji to, že to dokázal říct v době, kdy už byl údajně překonaný, a přesto se nebál formulovat bezostyšně svůj názor.

Pomník spisovatele, kdysi jste ilustroval Kafku, vaše žena básnířka -- jaký máte vztah k literatuře?

Kdysi jsem miloval Dostojevského, ten mě hodně bavil, taky Poláčka, Kafku, ale teď beletrii nečtu. Jenom dějiny všeho možného. Já jsem neměl jako dítě paměť na to, co mi bylo sděleno a já to nemohl vidět na vlastní oči nebo zažít. Dějiny mi proto nic neříkaly. Ke stáru se s tím už nějak dokážu vyrovnat. Sice si pořád nic nepamatuju, ale je to zábavné čtení.

Jste členem Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Vždycky mě zajímalo, kdo vymyslel tenhle dokonale paradoxní název?

Já. I když Honza Steklík bude říkat, že on. Ale asi bychom měli být pyšní, že nás to napadlo vlastně oba. Nejvášnivější spory se vedou ale ohledně autorství jména hokejového klubu Paleta vlasti. Tak to je taky moje dílo. Ale třeba moje žena byla schopná tvrdit, že na ně přišla ona.

Umíte bruslit?

Spíš ne. My jsme si klub založili pro svou radost. Byli jsme vášniví hráči, pronajímali si klužiště, a protože nás bylo málo, museli jsme si zvát ještě někoho. Jako stabilní soupeře jsem měli kluky z FAMU.

Vstřelil jste někdy gól?

Tak to se mi nepovedlo, hrál jsem v obraně a opíral jsem se o hokejku. Jednou jsme splašili nějaké mladé kluky, kolem patnácti jim bylo. Vyzvali jsme je na zápas, za nás hrál ještě grafik Stibůrek, který to uměl jakožto bývalý hráč hodně dobře. Ti kluci se do nás strašlivě obuli, ale nějak nepochopili, že to neumíme, objížděli nás a sami se dostávali do obtížných situací. A mně se povedla náramná věc. Vzal jsem před naší brankou puk, přeplazil jsem se do jejich útočné třetiny a nahrál na náš vítězný gól. To byla moje hvězdná vteřina!

 

Karel Nepraš se narodil 2. dubna 1932 v Praze. V letech 1952--1957 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Jana Laudy. Od roku 1990 působí na téže škole jako profesor. Nejprve se prosadil jako kreslíř a ilustrátor, od šedesátých let také svým sochařským dílem. Byl členem skupiny Šmidrů a zakládal Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Jeho tvorba je zastoupena v těchto sbírkách (výběr): Národní galerie v Praze, České muzeum výtvarných umění, Alšova Jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Moravská galerie v Brně, Library of Congress ve Washingtonu, Musée d;`art moderne v Paříži, Museum Bochum.

PETR VOLF

zdroj: časopis Reflex